Napsala jsem svůj první článek na web

Napsala jsem svůj první článek na web. Nikdy jsem si nemyslela, že budu něco psát. Víc mě baví něco tvořit. Šít, natírat, fotit a pak vyvolané fotky lepit. Jsem praktik. Ráda vidím nějaké hmatatelné výsledky. Pár písmen kdesi ve virtuálním prostoru mi moc hmatatelné nepřipadá.
Jednou mi jedna kamarádka, poté co jsme si vyměnily pár emailů, řekla, že bych si měla psát deník. A jednou to vydat :-) že prý jsem vtipná :-D
Nevím, jestli jsem jí to uvěřila, ale zkusila jsem to. Napsala jsem svůj první článek.
Nevím, jestli není zároveň poslední.
Nevím.
Ale nevím toho ještě asi mnohem víc, tak to zas až tak moc nevadí.
Jestli se to dá aspoň trochu číst, můžete posoudit zde.

Gospel je evangelium aneb Jak se nebát zpívat

Zpívám v pěveckém sboru. No zpívám … pokouším se zpívat.

Zpívání mě moc baví. Ale vlastně jsem to nikdy neuměla. Ve třetí třídě jsem chtěla začít chodit do pěveckého sboru se svojí kamarádkou (která zpívat uměla). Paní sbormistryně si mě přezkoušela a řekla, že tam můžu chodit.  Jen, že si mě zapíše později, až se to lépe naučím. Neřekla, že to neumím. Řekla, že se to naučím. Možná i věřila tomu, že se to naučím…. Ale mě se tam už pak nechtělo …. Celý život žiju s tím, že neumím zpívat. I moji rodiče tomu věří. Nezpívají. Nikdy jsme spolu nezpívali. Oni to neumějí. Oni si myslí, že to neumějí. Tak je logické, že to nemůžu umět ani já. Kde bych se to asitak naučila?

Ty chodíš zpívat? Podivila se nedůvěřivě moje maminka, když jsem se jí s tím před pár lety pochlubila. Ještě pořád tomu věří. Její dcera prostě nemůže umět zpívat. Jenže já si někde přečetla, že zpívat umí každý. Tak jako každý umí běhat. Hlasivky jsou sval, a ten jak známo, když se trénuje tak sílí. Kdo neběhá, moc toho neuběhne. Kdo nezpívá, moc toho nevyzpívá. Co se netrénuje ochabuje.
„Úplně náhodou“ jsem objevila, že existují kurzy, kde naučí zpívat každého. „To chci zkusit!“ rozhodla jsem se.  Než jsem se k tomu dostala, udělala jedna moje dobrá kamarádka podobně důležité rozhodnutí. Založila gospelový soubor. A protože má široké srdce, zvala všechny své známé, aby si přišli zazpívat. A protože to je dobrá kamarádka, tak jsem to zkusila. Zkusila a už nepřestala. Začala jsem trénovat svoje hlasivky a ony začaly pomalu fungovat. Začala jsem poznávat, co všechno dokáže lidský hlas. Co se dá vytvořit tím, že se sejde pár lidí a „správně“ otevřou pusu. Jak je to nádherný pocit, něco vytvořit společně s ostatními. Něco, co nepřežije tento okamžik, ale dotkne se srdce. Postupně jsme začali vystupovat před lidmi. Je to úžasný pocit stát před plným sálem lidí, vidět, jak vás poslouchají, jak s vámi zpívají, tleskají si, smějí se. … i pláčou.

Jenže najednou se objevila pochybnost. Ty přece neumíš zpívat, nezvládneš to. Tady před lidma. A zrovna stojíš na takovém místě, že nikoho ze svého hlasu pořádně neslyšíš. To nedáš. To není jako na zkoušce. Párkrát se mi stalo, že jsem málem odešla těsně před začátkem koncertu. Jenže naštěstí se mi to nikdy nepovedlo. Bylo by to prostě „blbý“.

Na první letošní adventní koncert jsem se moc těšila. Bylo to po delší době, stýskalo se mi po společném vystupování. Po všech těch endorfinech, co se u toho vyplavujou. Samozřejmě jsem nepřijela včas. S nedochvilností teda bojuju dlouho... brrr...  Pak jsem tam přišla. Už se zkoušelo.  Přidala jsem se. Ale hned se mi zdálo, že zase stojím nějak "blbě". Že nikoho neslyším. Že se nemám koho chytit. Začala jsem mít ty svoje pocity, že to nezvládnu. No to je teda pěkný, takhle se cítit před koncertem, na který jsem se tolik těšila. Odjet už nešlo, tak jsem v duchu plánovala, ze kterých dalších koncertů se omluvím. Že půjdu fakt jen na ty nejnutnější a pak se na to už konečně vykašlu. Chtělo se mi brečet ☹ PROTOŽE JÁ PROSTĚ NEUMÍM ZPÍVAT ...zároveň jsem věděla, že se na to prostě vykašlat nemůžu .... Navíc skoro na každý koncert,  jsem někoho pozvala nebo kvůli tomu odřekla něco jiného. Jasně jsem věděla, že se na to vykašlat prostě nemůžu. Že mezi ty lidi už tak moc patřím, že bych bez nich umřela steskem

A pak jsem TO najednou "cítila … slyšela … věděla". Že vůbec nezáleží na mně, že to není o tom, co já umím, že je to všechno BŮH, že On je důležitý, ne já. Já tam mám prostě stát a On se o to postará. Najednou jsem prožívala obrovský pokoj a lehce přihlouple jsem se usmívala. (u sborového zpěvu je celkem výhoda, že stojíte tak nějak vedle sebe a rozhodně vám nikdo nekouká do obličeje, můžete se tvářit přihlouple, jak chcete – ovšem pouze na zkoušce) A chtělo se mi znova brečet. Ale už z úplně jiných důvodů. 😊 Při další písni jsem si byla najednou úplně jistá tím, co zpívám a proč a KOMU ....

Původně jsem chtěla zvednout nos a říct "tohle JÁ teda dělat nebudu, to neumím, a když se o mně neumíte postarat a stoupnout si tak, abych JÁ CHUDÁK, co neumí zpívat, vás slyšela, tak já jdu teda pryč" ale Bůh mi řekl, "nenene, hezky se skloň, to né TY, to JÁ tady něco dělám"....

To, že můžu zpívat, je pro mě splněný sen a veliký dar. Dar, o který jsem si bála říct. A stejně jsem ho dostala. Dar od NĚJ a zároveň pro NĚJ. Dar, pro který musím i něco obětovat. Třeba svoji pýchu. Protože si musím přiznat, že neumím nic… nebo možná něco jo, ale rozhodně né úplně všechno 😊 ale ON je ten, kdo umí všechno. A je připraven mi pomoct. Nemusím se bát. A zároveň se z toho nemůžu vymluvit.

Gospel je evangelium, radostná zvěst o našem spasení. Gospel je láska, gospel je radost, gospel je dar. Dar, který dáváme a zároveň dostáváme. Gospel je Bůh. Gospel mění životy lidí.